Ragnarok - FoZ guild

Home | E-mail

Fist oz Zen

Role playing
Monsters vs Player
Zábava a relax
S přáteli jde všechno líp ;)

..Seděl jsem toho dne v Pronteře stranou od davu, když ke mě dolehl smích a hudba. Pobídl jsem svého peco-peco a vyrazil směrem, odkud hluk vycházel. Už z dáli na mě mával můj dávný přítel a naznačoval, ať rychle běžím za ním. Dovedl mě ke skupince potulných bardů-zrovna v nejlepším. Vystoupení sklízelo evidentní úspěch a všichni přítomní se dobře bavili. Po chvíli rošťácké vystoupení ovládlo i mne a ještě dlouho do noci jsem se nemohl zbavit nutkavého pocitu smát se..

Druhého dne, když sluneční záře zaplavila můj pokoj v hostinci jsem si uvědomil, že mi některé tváře oněch tuláků byli povědomé. Posnídal jsem, nakrmil svého Peca a vydal se do Pronterského hradu ke správci. U něj jsem chvíli prohlížel listiny s portréty psanců a stalo se jak jsem očekával- téměř všichni, kteří včerejší podvečer tak dobře bavili obyvatele města byli piráti. Ne že by přepadali lodě, karavany nebo pocestné-prostě si znepřátelili šlechtu svými postoji a způsoby, které se vymykali zaběhnutému řádu..

Co naplat, jednou jsem se přidal k městské hlídce, tak musím splnit svou povinnost. Vyrazil jsem tedy k místu, kde se včera konala nepovolená zábava. Někdo musel tuláky předem varovat protože když jsem se s posádkou z hradu přiblížil na dohled viděl jsem už jen jak jeden po druhém mizí v otevřeném portálu a poslední z nich šibalsky máchnul rukou na pozdrav-a zmizel.

Když se o událostech doslechl místní správce, vyhlásil rozsáhlé pátrání po celém midgardu. Bylo jasné, že tuhle bandu jen tak nenajdeme a tak jsem se v přestrojení potloukal od města k městu a pátral v utajení. Až po několika měsících se mi podařilo zjistit, kde se zrovna tuláci nachází. Sebral jsem tedy skupinu vojáků a vydal se do pustin na západ od Geffenu.

Brány zpustošeného chrámu působili děsivě. Všude to prokleté ticho - jen tu a tam zakvílela mezi zborcenými zdmi meluzína. Čím více postupovala naše skupina hlouběji do komplexu budov a zbořených teras, tím více se nikdo z nás nemohl zbavit pocitu, že nás někdo pozoruje. Pocit se změnil ve skutečnost jakmile jsme se přiblížili k hlavnímu vstupu do chrámu. Několika útokům od Gargoyl jsem odolali snadno, pak se ale přiřítil černý jezdec v doprovodu svých vojáků. Moji rytíři padali jeden po druhém a nezbylo, než se pokusit ukrýt uvnitř v chrámu a pokusit se najít jinou cestu ven.

Dveře jsme zapřeli lavicemi z chrámu a udýchaní se rozhlíželi v šeru zatuchlého monumentu. To, že k nám z dáli doléhal šelest nás kupodivu uklidnilo - víc než kdyby nebylo slyšet nic. Chvíli jsme odpočívali a poté se vydali do hlubin labyrintu chodeb. Cestou nás napadlo bezpočet monster a naše řady se citelně ztenčovali. Čím hlouběji jsme postupovali - tím těžší bylo se probít skrze hordy nepřátelských démonů a tvorů. Po průchodu dalším poschodím se něco šeredně pokazilo. Obklíčeni monstry s evidentní početní převahou jsme se loučili s životy.

Kus od nás se otevřelo několik portálů. Napjatě jsme sledovali, kdo z nich vystoupí - nikdo se však neukázal a portály se uzavřely. Zmatená monstra začala rozzuřeně pištět a zaútočili na nás. Několik se nám podařilo odrazit nebo vyřadit z boje - proti takové početní převaze jsme však nevydrželi příliš dlouho a už třetí vlna nás srazila z Peco-Peco a několik vojáku padlo bez života k zemi. Běsnění monster náhle přehlušil mohutný výbuch kdesi v zadních částech krypty. Záblesk nás téměř oslepil nicméně mnoho monster se v křečích svalilo k zemi a postupně z nich vyprchal jejich démonický život. Hluk ze zadní části se rychle přibližoval a v šeru bylo vidět jen jak tucty monster padají k zemi. Využili jsem nastalého zmatku a pokusili se probít zpět ke vchodu do krypty. Nepodařilo se a monstra nás opět zatlačili hluboko do síně. Předchozí hluk utichl a vše bylo beznadějné jako předtím. Rozhlížel jsem se po zbytku svých mužů a v úžasu si všiml, že mezi vojáky je i onen tulák, který se jen démonicky pousmál a mrknul na mě. Než jsem stačil cokoli říci zmizel a hned na to se na nás vrhla poslední vlna útoku od monster. Semkli jsme se zády k sobě, zapřely štíty a odhodláni bojovat do posledního dechu čekaly na finální úder.

Hordy monster se přiblížili na několik metrů, když všude kolem nás začali vybuchovat pasti a ze země vystřelovat bodce, které nelítostně srážely monstra k zemi. Opět se poblíž otevřeli portály a z nich se vyřítilo několik tuláků. Byli jak šílení - jako stroj - jeden vedle druhého naprosto přesně věděli co mají dělat - bez jediné chyby. Prohnali se kolem nás jako hurikán a stejně jak přišli i zase zmizeli.

Kolem zbyly jen mrtvá těla monster a pach jejich krve naplňoval okolí. V úžasu jsme hleděli na šibalský úsměv muže stojícího před námi. Neřekl nic jen ukázal rukou směr. Otočil jsem se k místu kam ukazoval. V dáli na nás kynul mnich a otevřel portál. Ani chvíli jsem neváhal a dal rozkaz k přesunu do portálu. Mnich mezitím zmizel-portál však stále zůstal otevřený. Počkal jsem než poslední z mých vojáků vstoupí do portálu a poté ho následoval.

Oslepeni sluncem jsem si drahnou chvíli zakrývali oči. Zpěv ptáků a zurčení vody v Pronterské fontáně bych poznal i poslepu. Byli jsme doma. Ještě dlouho jsem se pak snažil šlechtu přesvědčit o tom, že tuláci nejsou ti špatní-bezúspěšně. Nevadí - Dnes, když píši tyto řádky vím, že tuláci-nebo piráti z pustin Midgardu jsou tou nejšílenější a nejveselejší sebrankou, jakou jsem kdy potkal - vím to, protože dnes jsem již jeden z nich..